Přednášky z antické filosofie
pro posluchače HITS
Úvod
Filosofia (od filein = milovat, sofia = moudtrost)
– zamýšlení se nad povahou skutečnosti a postavení člověka v ní, které je formulováno řečí
Základní historické údaje
Do 13.st.př.Kr. mínojsko-mykénská civilisace (předhomérská doba)
- stejná úroveň vyspělosti jako u jiných civilisací v té době (Egypt, Sýrie, Babylónie, Lýdie ad.)
- centralisovaná moc, tzv. „pyramidální společnost“ (nebo palácová společnost) – v čele vládce (anax) povolaný od boha
- centrální hospodářství
- znalost písma (lineární písmo ) – především pro administrativní účely
- příčina postupného hroucení politické a sociální struktury je dosud nejasná; víme, že právě asi od 13.st.př.Kr. začíná odtud utíkat před Dóry kmen Iónů do Malé Asie
Během 12.st.př.Kr. postupné vznikání městských států (polis), stavba chrámů, dělba práce, vznikání úřadů, volení úředníků, vznik zákonů => rozšíření vzdělanosti => vznik písma
Kolem 6.st.př.Kr. – střet Řeků s jinými kulturami (noví iónští osadníci)
- také vzestup Peršanů (dobývají postupně celou Malou Asii, Babylónii, Egypt) => 525 př.Kr. vzniká Perská říše (sousední říše Řeků)
Nejstarší řecké literární památky
Homér
- v 8.st.př. tvoří díla Ilias a Odyssea – jedná se o mýtické eposy z období „předhomérského“; na několik set let se stanou zásadním prvkem vzdělání v řeckém předklasickém a klasickém období
- eposy se týkají otázky po povaze lidského života, postavení člověka v rámci světa – to vše zasazené do mýtického konceptu – základ kosmologie (Homérova kosmologie převzatá zřejmě z blízkovýchodních učení)
Hesiodos
- na přelomu 8./7.st.př.Kr. píše významné dílo Theogonia (Zrození bohů) – snaha o výklad zrodu „současného“ stavu světa (kosmos); taktéž vliv blízkovýchodní tradice
PŘEDSÓKRATOVSKÁ FILOSOFIE
Mílétská škola (Mílétos – na Z pobřeží Malé Asie; tehdy Iónie)
- až do období Platónovy Akadémie a Aristotelova Lykeia se nejedná o školy v pravém slova smyslu; spíše šlo o skupiny přívrženců a ctitelů určitého charismatického myslitele; nejbližší žáci většinou učení rozvíjeli
- první doložení myslitelé, kteří se pokoušeli o racionalisaci lidského chápání světa; nevytváří se ještě žádný filosofický systém, je však patrná tendence vymanit se z pevných pout mýtického pohledu na svět
- hledá se arché, tj. základní prvek světa, počátek všeho, první tvořivá příčina
Thalés Mílétský (asi 624–547 př.Kr.)
- zřejmě šlo o jednoho z tzv. „Sedmi mudrců“ (počet i jména jednotlivých myslitelů se u antických autorů různí; byli to potulní učenci, nejmoudřejší lidé své doby; dochovalo se od nich několik nepřímých zlomků)
- základním principem světa je voda (hydór) – dává život a je obsažena ve všem; tento zákl. princip se skrývá za rozmanitostí všeho vnímatelného – má látkový charakter, je to živá látka; proto se také někdy označuje toto učení jako hýlodzoismus (hýlé=látka, dzoé=život) – tj. látkové určení
- pozoroval nebe a nebeské úkazy; dokázal přesně určit sever díky souhvězdí Malého vozu;
- nejdůležitějším objevem byla předpověď zatmění Slunce – 28.5.585 (toto datum, které bylo určeno díky dnešním vědeckým výzkumům, se někdy udává jako den, kdy vznikla filosofie – samozřejmě s nadsázkou; důležité je, že Thalés díky svým pozorováním a výpočtům dokázal předpovědět zatmění přesně)
Anaximandros (asi 610-546 př.Kr.)
- asi přímý žák Thaléta
- za arché považoval apeiron (a = záporka, peras = hranice), tedy bezmezno, neohraničeno; zřejmě první filosofický pojem (dochovaný ale jen u Aristotela)
- apeiron je neomezené a věčně nestárnoucí, živný princip procesu vzniku světa (= nic určitého)
- stlačováním a zřeďováním apeironu vznikají 4 druhotné látky: voda – země – oheň – vzduch
- elementární učení o vzniku živočichů – z vlhka, ze vzduchu
Anaximenés (asi 585-524 př.Kr.)
- ovlivněn Thalétem, přímý žák Anaximandra
- při hledání arché ovlivněn zkoumáním obou předchůdců – dospěl k apeiros aér (= neohraničený, neomezený vzduch)
- apeiros aér se neustále pohybuje, je látkou a zároveň nekonečnem
- zředěním neomezeného vzduchu vzniká oheň
- zhuštěním vznikají větry, mraky, voda, země a kameny
- vzduch je neviditelný, ukazuje se však chladem, teplem, vlhkem a pohybem
- z astronomických zkoumání: „hvězdy jsou připevněny na ledové obloze jako hřeby“ (Zlomek A14)
Pýthagorás (580/70 – konec 6.st.př.Kr.)
- přesné informace o tomto muži nejsou známé
- pokládá se za zakladatele filosofického a náboženského proudu Pythagoreismus
- žil v J Itálii, kde kolem sebe shromáždil několik přívrženců a s těmi se oddával myšlení, bádání, náboženským praktikám
- arché neviděl v žádné látce, ale v kvantitativním omezujícím principu – arithmos (číslo)
- učení Pýthagory se rozděluje na:
1) exoterické (veřejné, rozšířené mezi mnoho posluchačů)
2) esoterické (tajné, přístupné jen zasvěcencům)
ad 1: učení o číslech a jejich vztazích – jednička je
základním prvkem světa (1 bod), dvojka tvoří přímku,
trojka rovinu, čtyřka prostor; součet 1+2+3+4 dává
číslo nejdokonalejší – 10, desítka je celek světa;
- důkazem dokonalosti desítky je 10 nebeských sfér,
- 10 prstů na rukou, na nohou; také formuloval 10 základních protikladů
- svět viděl jako harmonicky uspořádaný celek = kosmos
- ke známým planetám přidal „protizemi“, která vyvažuje Zemi v kosmu
- nebeská tělesa vydávají tóny => vesmír je plný tzv. harmonie sfér
ad 2: učení určené pro zasvěcené
- Pýthagorás jako vedoucí člen náboženské sekty; pythagoreismus byl ovlivněn orfickým učením a orientálními prvky; souhrnně šlo o víru o převtělování duší
- v sektě vládla přísná morálka, důraz na vegetariánskou stravu a zákaz zabíjení všeho živého
- podle nepřímých zlomků byl Pýthagorás dosti pověrčivý
Po nějakém čase sekta rozehnána (pythagorejci se rozptýlili)
Nejvýznamnějšími stoupenci byli:
Alkmaión – věnoval se astronomii a lékařství
Filoláos – matematik, astronom, fysiolog
Archytás – matematik, astronom; zkoumal také akustiku
Celkově se pythagoreismus dělí na tři období:
a) archaická doba (6.st.př.Kr. – Pýthagorás a jeho žáci)
b) klasická doba (pythagoreismus měl vliv na Platóna)
c) pozdní doba (většinou jde o novoplatónská falsa)
Eleatská škola
Xenofanés z Kolofónu (asi 565-457 př.Kr.)
- rhapsód (potulný básník)
- silná kritika náboženství, hlavně proti antropomorfisaci bohů a polytheismu
- počátek tzv. „negativní theologie“ = možné poznat pouze, jaký bůh NENÍ
- ontologie: 1. krok – za množstvím bohů stojí jedna bytost
2. krok – tato bytost je totožná s bytím; bytí
je jednota všeho jsoucího, všeho, co naplňuje
celek
3. krok – toto bytí není podobné žádné postavě,
ničemu vnímatelnému, je abstraktní
- v tomto učení je zárodek pantheismu (tzn. bůh je ve všem a vše je v bohu
Parmenidés z Elee (515-449 př.Kr.)
- navázal na Xenofanovo jediné jsoucno (to hen)
- ve zlomcích zachována báseň O přírodě – z ní nejdůležitější: jsoucno jest, nejsoucno není; vždy myslit a být je totéž => nejsoucno nemůže být ani myšleno
- bytí je homogenní koule bez mezer, bez pohybu –trvalá a věčná
- bytí je jednota všeho jsoucího (abstraktní pojem)
- lidské myšlení musí být vždy předmětné; předmětem nemůže být „nic“ (toť gnoseologický výměr)
- bytí nemůžeme poznat smysly (vnímatelné je jen na rovině zdání = doxa)
- bytí lze poznat jedině rozumem, protože jedině ten je schopen abstraktního myšlení
Zénón z Elee (kolem pol.5.st.př.Kr.)
- žák a velmi blízký přítel Parmenida
- snaha o obhájení Parmenidova učení => dokázat neexistenci pohybu
- sestavil 4 tzv.“aporie“ (= rozpory):
1. Achylés a želva – i když želva vyběhne ze startovní pozice dřív a Achilés později, ač je rychlejší, nikdy želvu nedohoní – vzdálenost mezi nimi se bude jen zkracovat (donekonečna)
2. letící šíp – zkoumáme-li letící šíp v každém okamžiku jeho dráhy, vždy je sledovaná část nehybná
3. půlení
4. stadion
- těmito aporiemi dal Zénón základ spekulativnímu rozumu (spekulativní rozum naráží na rozpory, bezradnost, neřešitelnost)
- zabývá se neřešitelnými otázkami nekonečna
Hérakleitos (asi 545/40-485/80 př.Kr.)
- ze zlomků známá přezdívka = „temný“
- současníci příliš nerozuměli jeho učení
- kritika Homéra a Hésioda
- „zakladatel“ dialektiky (dialegein = rozmlouvat):
- umění rozmlouvat, argumentovat (v rozhovoru, především v dialogu
- vývoj objektivní skutečnosti samopohybem protikladů (střet protikladů, které nesou „vývoj skutečnosti“)
- zakládajícím principem je oheň (pyr)
- cyklus proměn založených na základním principu ohně se děje v matematických poměrech; poměrem je samotný logos
- logem rozumíme řeč, která má smysl; je to řeč rozumná
- logos je tedy poměr, je vztahem mezi dvěma veličinami a stává se zároveň předmětem poznání
Zlomky:
- (B41):“Moudré je jedno.“ (tzn. veškerenstvo, celek, jedno má imanentní strukturu, tedy vše obsahuje uvnitř sebe sama)
:“Vše je řízeno bleskem.“ (bleskem rozumí Hér. samotného Dia, jelikož blesk je Diovým atributem)
- (B32): (?) (poznatelný a zároveň skrytý znamená, že člověk si sice bohy a svět nějak obrazně představuje a snaží se znázornit, ale pravá podstata boha – veškerenstva je lidskou myslí nepoznatelná)
– Hérakleitos svou naukou určuje, že lidé nejsou schopni poznat vše a to, co poznají, poznávají postupně; člověk je však schopen poznat princip protikladů; např. noc a den je vlastně jeden celek, který je držen poutem harmonie; běžnými smysly však vnímáme vždy jen jednu část
– Hérakleitovu ontologii (tj. schéma bytí) je možné určit jako řadu: Jedno – Moudrost – Zeus – Oheň; členy této řady jsou atributy stále téhož, tedy jednotného a jednotícího principu veškerenstva
Empedoklés z Akragantu (490-430)
- filosof, lékař, rétor
- vliv Hérakleita a mílétské školy
- jeho filosofie označována jako eklekticismus (svou nauku vytváří vybíráním částí nauk dřívějších myslitelů) a pluralismus (nauku tvoří systém látek a živlů, tedy více principů)
- dílo dochované jen ve zlomcích; názvy spisů známe:
- O přírodě – racionalistický výklad světa, který obsahuje demythologisující prvky
- Očišťování – obsaženo učení orfického mysticismu
– svět (kosmos) je tvořen 4 prvky – „kořeny věcí“; ty tvoří v rámci světa skupinu pasivní, nehybnou:
- oheň
- aithér (nejčistší forma vzduchu)
- voda
- země
– čtyři základní prvky jsou směšovány a odlučovány aktivní dvojicí: láska – nenávist (svár)
– z věcí, které člověk vnímá, vycházejí výrony; tyto výrony vstupují z věcí do člověka skrze otvory přímo ke smyslovým orgánům
– každý element poznáváme podobným elementem v nás
– Empedoklés byl prvním, kdo zjistil, že příčinou zatmění Slunce je Měsíc a že svit Měsíce je odrazem slunečního světla
Anaxágoras z Klazomen (asi 499-428 př.Kr.)
- kolem r.460 př.Kr. přichází do Athén a přináší tak s sebou iónskou filosofii
- později z Athén vyhoštěn jakožto atheista
- ve své filosofii se snaží spojit Hérakleitovo dění s Parmenidovým bytím
- dílo: báseň O přírodě (Peri fyseós)
- veškerenstvo tvoří nekonečný nekonečný počet „semen věcí“
- „semena“ jsou základem všech látek, všechna jsou v každé jednotlivině v určitém poměru
- spojování semen = vznik a rozdělování semen = zánik
- vše v kosmu je řízeno rozumem, duchem (nús)- to je organizační princip světa
- můžeme hovořit o materiálním chápání světa, kde jsou však materiální jsoucna „oživována“ duchem
- duch je hybný, všeurčující princip
- kosmogonie: na počátku byla chaotická směsice všech semen – působením ducha se jednotlivá semena vydělila
- kosmologie: teorie „hmotné“ jednoty světa (monismus)
- gnoseologie: rozumové poznání je nadřazené smyslovému poznání – poznávací schopnost je uskutečňována na základě vnímání nestejného (teplé určujeme chladným, kyselé sladkým, ad.)
- převaha semen určitého druhu je základem vzniku látky (např. dřevo; tzn. v každé látce jsou přítomná semena různých druhů)
- ontologie: prapůvodní směsice semen se vydělila do dvou skupin: řídká, suchá, teplá, světlá (oheň) a hustá, vlhká, chladná, temná (vzduch)
ATOMISTÉ
Leukippos z Mílétu (asi 500-440)
- jako pravá jsoucna určil neviditelné částečky, které už nelze dále dělit (řec. atomos = nerozřezatelný, nedělitelný)
- pohyb atomů se odehrává v prázdném prostoru (nejsoucno), jde tedy o „místní pohyb“
- údajně prohlásil: „Každá věc má svou příčinu, neboli nevzniká bez příčiny“ (učení kausality, příčinnosti)
- zřejmě autorem nedochovaného spisu Velké uspořádání světa
Démokritos z Abdér (460-360)
- dodnes nejisté, zda byl skutečně přímým Leukippovým žákem; evidentně však přejímá Leukippovy myšlenky
- jsoucí se skládá z elementárních částic – atomů
- vymezení atomů: jsou neviditelné, neměnné, je jich nekonečně mnoho; liší se: polohou, tvarem a uspořádáním
- spojováním atomů vznikají věci, rozpojováním věci zanikají
- nejsoucí je prázdný prostor, v němž se atomy pohybují
- pojetí duše: -skládá se také z atomů; tyto jsou obzvláště
jemné
– vnímání a myšlení jsou jen mechanické
pohyby
– duše smrtelná, konečná
– napsal okolo 60 děl (z nichž se dochovaly pouze zlomky jiných antických autorů /často bývají uváděny 2 spisy, ze kterých se dochovalo zlomků nejvíce/):
Malé uspořádání světa
O rozumu
– je zakladatelem systému přírodní filosofie
SOFISTÉ
(obecný úvod)
- od konce 5.st.př.Kr. dochází ke kulturnímu a mocenskému vzestupu řeckých městských států (pevninské Řecko – Athény, kolonie – J Itálie, Sicílie)
- mění se politická zřízení – demokracie střídá aristokracii (důsledek řecko-perských válek); do úřadů nastupuje mnohem více lidí nežli doposud a to i z nižších vrstev společnosti; s tím souvisí potřeba vybavit nové úředníky vědomostmi
- s rozvojem kultury souvisí rozvoj vzdělanosti, potřeba vyššího a intenzivnějšího vzdělání
- v tomto období se začínají (hlavně v Athénách) objevovat sofisté – putující učitelé moudrosti (řec. sofistés = mudrc, moudrý); jsou zváni k veřejným promluvám i k soukromým setkáním, k soudům, k hostinám
činnost sofistů:
- porovnávání názorů
- pochybování o poznávacích schopnostech člověka
- aplikace eleatského předstupně logiky (viz Parmenidés)
učení:
- úkolem pro člověka je myslet-mluvit-jednat; tzn. prosadit
své osobní stanovisko, svou subjektivní pravdu
- úspěchem je právo obratnějšího
- „relativisace pravdy“: neexistuje jedna pravda absolutní, existují jen subjektivní pravdy lidí, kteří svůj názor převažujícími a silnějšími argumenty prosadí
Prótagorás z Abdér (481-411)
- stýkal se s Periklem (jeden z pověstné vlády 30 tyranů)
- působil v Athénách a po přečtení jednoho ze svých spisů byl vyhnán pro bezbožnost
- zlomek B1:“Mírou všech věcí jest člověk; jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“lidské záležitosti se nedělí na pravdivé a nepravdivé, ale podle situace se člověk rozhoduje, zda jsou lepší nebo horší; ani z tohoto nelze vyvodit žádný obecný závěr
- pravdu určuje konkrétní člověk – každý má svou pravdu (tzv. subjektivismus v praxi
- měřítky člověka jsou: –smysly (zajišťují vnímání)
–rozum (vědění)
– metodou poznání je zkušenost (řec. empeiria – empirie),
tzn. zkoumání jednotlivin
- na určitých pravdách se lze dohodnout jen v rámci
všeobecného souhlasu (řec. nomó); oproti tomu stojí zákon přírodní – lidská přirozenost (řec. fysis) – ten se projevuje jako „zákon silnějšího“
- Prótagorás zastává zákony, dohody; pokud jsou tvořeny ve
Shodě s rozumem, přispívají tak k blahu obce
- ze spisů:
- O pravdě (zde např. tvrzení, že o každé věci lze podat dva protichůdné výroky
- O bozích (např.:“O bozích se nedá vypovídat nic konkrétního
Gorgiás z Leontin (Sicílie) (483-375)
- jeho spis O nejsoucím čili o přírodě zachoval ve svých
pracech Sextos Empirikos (řecký lékař ve 2.st.po Kr.)
- hlásil se k hérakleitovské myšlence dění světa
- proslavil se svými 3 výroky:
1. „Nic není“
2. „Kdyby něco bylo,bylo by to nepoznatelné“
3. „Kdyby něco bylo poznatelné, nebylo by toto poznání
sdělitelné“
- pokus o výklad: (?)
hodnocení sofistů (obecné):
- v učení sofistů se projevuje nejhlubší antická skepse
nihilismus a agnosticismus
- veškeré závěry v rámci jejich učení vycházejí z
empirického zkoumání člověka
- činnost sofistů má význam pro pozdější rozkvět řečnictví
a gramatiky
ŘECKÁ KLASICKÁ FILOSOFIE
SÓKRATÉS (asi 470 – 399)
- historické určení Sókrata je dodnes problematické, neboť
sám nic nenapsal a víme o něm jen z několika pramenů:
a) Platón – svědectví o skutečném Sókratovi, včetně
jeho učení nalezneme v Platónových raných
dialozích
b) Xenofón – (taktéž Sókratův žák – patrná idealisace
svého učitele):
Vzpomínky na Sókrata /Memorabilie/
(zřejmě nejautentičtější)
Symposion
Obrana Sókrata
c) Aristotelés – v jeho spisech se objevuje několik
Sókratových myšlenek (Arist. se
nezajímal o životopisná data)
d) Aristofanés – autor řeckých klasických komedií
Oblaka – Sókratés zde parodicky představen jako
sofista
e) tzv. „sókratikoi logoi“ (= výpovědi o Sókratovi)
– nevelké množství
drobných zmínek o Sókratovi u různých
autorů
Pokus o rekonstrukci Sókratova života:
- narodil se asi roku 470 př.Kr. v Athénách
- matka Klitaimnéstra (pracovala jako porodní bába)
- otec Sófroniskés (povoláním sochař /nejisté/)
- v mládí se stal žákem Archeála (Archeálos, původem možná z Athén, možná z Mílétu) – rozšíření Hérakleitovy a Anaxágorovy filosofie v Athénách
- Sókr. po celý svůj život nevydělával – žil ze skromného dědictví a díky pomoci přátel
- ve stáří obžalován:“…kazí mládež a nevěří v bohy, v které věří obec, nýbrž v jiná nová daimónia“ (Plat., Obrana Sókrata; Xenfón, Memorabilie); jednotlivé obžaloby a velmi energická a ironická obhajoba Sókrata je obsažena ve výše uvedeném spisu Obrana Sókrata
- odsouzen k trestu smrti vypitím jedu; měsíc strávil ve vězení (čekání na návrat poselství z ostrova Délos – od vyplutí do návratu lodi se v Athénách nevykonávaly žádné rozsudky)
- umírá pravděpodobně v roce 399 př.Kr.
Učení:
- dodnes se badatelé potýkají s problémem zcela rozlišit v Platónovo díle názory Sókrata od myšlení samotného Platóna
- zájem o „věci přírodní“ – fysikální problematika (obeznámenost s přírodními zkoumáními a spisy svých předchůdců (hl. Eleaté, Hérakleitós, Anaxagorás)
- zájem o člověka, o život v polis – z toho pramení důraz na otázky etické:
– zkoumání ctnosti (zdatnosti) /je vrozená či získaná?/
– zjištění, že lidské poznání má své limity
– metody „sókratovského dialogu“:
– tzv. „maieutická“ (tzn. porodní;odvozeno od
povolání matky) = induktivní; v rozhovorech se Sókratés soustřeďoval napřed na vytyčení pojmu a poté od roviny běžně vnímatelných jednotlivin dospíval (společně s druhým účastníkem dialogu) k výměru obecného; během tohoto postupu se díky Sókratovým otázkám „rodí“ poznání
– tzv. „dialektická“ (řec. dialegesthai=rozmlouvat) – tím je myšleno v rámci dialogu schopnost rozumně rozmlouvat (za účasti logu – rozumu); základem je předpoklad a výměr daného jevu, vlastnosti, následuje hledání definice
– cílem lidského života je blaženost (eudaimonia) – k té je možno dospět pouze tehdy, je-li člověk ctnostný;
– daimonión – část vesmírné božské bytosti, v člověku se projevuje jako svědomí – varuje od zlého, spíše než by nabádal k dobrému
PLATÓN (427-347)
Prameny:
- autobiografické (Listy, především VII.list)
- Diogenés Laertios (Životy, myšlenky a výroky proslulých filosofů – Platónovi je věnována celá 3. kniha)
- Olympiodóros (Život Platonův)
Život:
- pocházel z aristokratického rodu (strýcové Kritiás a Charmidés se podstatně podíleli na politickém životě Athén; oba dva ve vládě tzv. „30 tyranů“)
- v mládí se věnoval psaním básní a tragédií, ve svých 20 letech potkal Sókrata
- prvním učitelem filosofie byl však zřejmě Kratylos (Hérakleitovo učení)
- navštívil Megary a Kyrénu (zde se poprvé setkal s Eukleidém)
- 1. cesta na Sicílii a do jižní Itálie(ve svých 40 letech) – návštěva Syrakús (hl. město Sicílie) a místního tyranského vládce Dionýsia Staršího (Platónova představa „převychovat z tyrana filosofa –neúspěšné)
– setkává se s pythágorejským matematikem Theodórem
– 387 př.Kr. zakládá Platón Akadémii (oficiálně se jednalo
sdružení ke kultu Mús, v reálu probíhala výuka filosofie;
Akadémie podle místa – posvátný athénský háj héroa
Akadéma)
- 2. a 3. návštěva Syrakús v 60 a 67 letech – Platón se snažil ovlivnit tentokrát nového tyrana Dionýsia Mladšího (syna Dion. Staršího), opět neúspěšně
Dílo:
- do dnešní doby je známých 37 Platónových spisů, z nichž prokazatelně autentických je 25 dialogů, Obrana Sókrata, 6.,7. a 8. list a Ústava
- seznam Platónových dialogů viz na konci tohoto dokumentu
Učení:
Podobenství o jeskyni:
- pasáž ze VII. knihy Ústavy (Platónova gnoseologie znázorněna mýtickou formou)
- jeskyně = smyslový, viditelný svět, ve kterém žijeme
- oheň = viditelné Slunce
- stíny = věci, jednotliviny vnímatelné smysly (vše kolem nás)
- výstup z jeskyně = rozpomenutí se lidské duše na svět idejí
- denní světlo = svět idejí
- Slunce = idea Dobra
Svět jevový (smyslový)
- jednotliviny, ze kterých je tvořen tento svět, jsou
poznatelné pouze smyslovým vnímáním
- projevuje se zde nestálost věcí a jediná možná orientace
v tomto světě je zdání (doxa):
– pohybuje se na úrovni mezi nebytím (nejsoucnem) a
pravým bytím (svět idejí)
– veškeré domněnky přebírá člověk od ostatních lidí,
z mythologie, nebo si je vytváří na základě
běžné zkušenosti (mínění, předsudky)
- zdání může/nemusí být pravdivé (to určuje až vyšší akt duše a tím je poznání)
- jednotliviny jsou obrazy původních idejí
Svět idejí
- eidos = tvar, vid (Platón vytvořil také slovo idea – má stejný význam)
- ideje jsou skutečnými jsoucny (nikoli něčím myšleným), zahlédnutelné „vnitřním zrakem“
- epistémé = rozumové poznání, vědění – jen díky němu jsme schopni nazírat na ideje
- idea je obecnina
- svět idejí je trvalý a věčný, skutečný (mimo čas a prostor)
- zdrojem světa idejí je Dobro – je to princip poznatelnosti idejí; jinde Platón používá jednoduše „to on“ = jsoucno; nejvyšší poznatelnou ideou je idea Dobra (Slunce v mýtu o jeskyni)
Vztah mezi světem idejí a světem jevovým
Vývoj Platónovy koncepce (podle období):
- sókratovské dialogy
- idea je měřítkem při hledání definice; hledání dokonalého naplnění věci (to musí odpovídat výměru)
- Pl. ovlivněn Sókratem – zkoumá etickou dokonalost
- K ideji se vztahuje přesné myšlení pomocí pojmových dělení a definic => pomocí uspořádané řeči (=logos)
- „druhé období“
- ideje jsou měřítkem bytí (jsou to pravá jsoucna)
- nutnost projekce idejí do jednotlivin (smyslově vnímatelných věcí) – k tomu je zapotřebí eróta (vyšší touhy) a logu (rozumu)
- pozdní období
- vysvětlení účasti na idejích
- účast na ideji je podmínkou existence jednotlivin
- účast není detailně vysvětlena (proto se u Platóna nehovoří o systematické nauce o idejích; dokonce v pozdním dialogu Parmenidés se objevují pochybnosti o skutečné existenci idejí)
Duše
- lidská duše je věčná = nesmrtelná a nezničitelná (řeší se hl. v dialogu Faidón)
- je zdrojem (tělesného) života = život „způsobovaný“ duší se projevuje pohybem
- duševní činnost = myšlení = pohyb
Složky duše (tzv. „3 stavy duše“):
1. duch (rozum, mysl) – ctností této části je moudrost
2. vůle (cit, srdnatost) – ctností je statečnost
3. žádostivost – ctností je uměřenost, rozumnost
– duše člověka je prostředníkem mezi světem idejí a světem
jevů
- je uvězněna v těle (sóma = tělo,séma = hrob) – zde patrný odkaz na orfické (či pýthagorejské) učení
- je schopna rozpomínání (anamnésis) na svět idejí (odtud se při narození člověka vtělila do těla)
- je zapotřebí pečovat o duši (epimeleia)
- nejvyšší složkou je rozum, ten řídí „pohyb“ lidského života – je zapotřebí dospívat k harmonii celku (duše+těla) – tím dospívat ke ctnostem jednotlivých částí duše
- po smrti člověka se duše vrací do světa idejí
Duše světa
- světová duše je rozumná – působí logem ve světě na látku
- látka je pasivním prvkem (věčná, leč sama o sobě beztvará v nejsoucnosti)
Kosmogonie
- každé vesmírné těleso má duši a tělo => celý vesmír je jeden organismus s tělem a duší
- celý vesmír vytvořil démiurgos (= božský „stavitel“ světa) ze 4 živlů podle vzoru světové duše
- svět je veden k dokonalému cíli božským působením
=> vzorem i cílem jsou ideje
Theologie
- theologia znamenalo v předplatónské době výklad věštění, interpretaci z nesrozumitelné řeči věštců do smysluplné lidské řeči
- Platónovo pojetí je neurčité -někdy theologii ztotožňuje s astronomií
- Bohem je na určitých místech míněn démiurgos, nejúplnějším božstvím však idea Dobra; někde se o bohu mluví jako o králi – pojetí boha u Platóna je nejasné
Politika
- spisy Ústava a nedokončené Zákony
- rozlišení 5 druhů států (vedení obce):
- aristokracie – v čele obce nejlepší občan (=filosof)
- oligarchie – vláda bohatých
- demokracie – vláda většiny (Plat. Nepřipouští, že by mohlo vládnout obecné množství – nevzdělanci)
- timokracie – vláda silných a fysicky zdatných (vojenská vláda)
- tyranie – vláda absolutního vládce
Akadémie (doplnění)
- nápis nad vchodem do Akadémie: „Ať nevstupuje nikdo, kdo není schopen myslet po způsobu geometrie“ – studium geometrie bylo předpokladem pro filosofování (od Aristotela pojetí geometrie odlišné)
- dělení na exoterní a esoterní nauku není doložené (a zřejmě i mylné)
- Plat. nauka nebyla sepsána – nebyla k tomu ani určena; základem filosofování v Akadémii byl dialog, diskuse, rozmluva
Na Platóna navazují hlavně:
- Aristotelés
- Stoická filosofie
- střední platónismus + novoplatónismus
- Sv.Augustin
- Řehoř z Nyssy
Aristotelés (384-322 př.Kr.)
Život
- narodil se ve Stageiře
- rodiče oba lékaři na dvoře krále Amynty III. (děd Alexandra Makedonského)
- v 17/18 letech příchod do Athén (vstupuje do Akadémie)
- období cest (v Assu, na Lesbu) – s přítelem Theofrastem zkoumají rostlinné a živočišné druhy
- období na makedonském dvoře – vychovatel mladého Alexandra
- 2. pobyt v Athénách (působení v Lykeu – filosofická škola)
- 323 př.Kr. odchází do Chalkidy (založena pobočka Lykea)
Dílo
(seznam spisů viz příloha na konci dokumentu)
1) Organon
– Arist. zakládá formální logiku (zákony správného myšlení)
– 3 roviny logiky:
a) pojmy – stavební prvky, abstraktní (ve smyslu idejí
věcí) – myšlení se odehrává v pojmech
b) soudy – vztahy mezi pojmy (spojení pojmů)
– základem je predikace = vypovídání predikátu
o subjektu (např. Slunce svítí)
c) úsudky – spojení soudů (činnost charakteristická
pro myšlení)
– zákl. typem úsudku je sylogismus:
1. premisa Všichni lidé jsou smrtelní
2. premisa Sókratés je člověk
konkluse (závěr) Sókratés je smrtelný
- ve spise Kategorie definoval Arist. 10 kategorií – tj. ve kterých je člověk schopen myslet 1 subjekt a 9 predikovatelných kategorií(viz příloha na konci dokumentu)
2) Fysika
– kulový vesmír je složen z řad soustředných sfér (uprostřed
Země – geocentrický názor; tzv.“aristotelsko
ptolemaiovksý“)
- celý vesmír ohraničuje sféra stálic (hvězd) – zde panuje rovnoměrný kruhový pohyb
- sféra planetární (dráhy jednotlivých planet v „dnešní“ sluneční soustavě) – pohyb méně pravidelný
- sublunární sféra je ohraničena dráhou měsíce – tzv. prostředník mezi dokonalými pohyby „nadlunárních sfér“ a mezi nepravidelnými pohyby Země (zemského světa)
- Země – je nehybná (nejtěžší živel), uprostřed kosmu, tvarem je rovná deska
- Uplatnění matematického a fysikálního hlediska = kausální pojetí => svět je konečný (ohraničený v prostoru; protože nekonečno se nedá aktualisovat – uskutečňovat), ale věčný
3) Metafysika (původ názvu viz příloha dokumentů)
– Arist. zkoumá „první filosofii“ (= ontologickou podstatu
jsoucna)
- veškeré bytí určují 3 podstaty:
1. látka (hýlé)
2. tvar (morfé, eidos)
3. celek (usía) – jednota látky a tvaru
- 1.filosofie zkoumá obecné vlastnosti jsoucna, ostatní zkoumání patří do jiných nauk => vydělení 1.filosofie jako metavědy (stojí nad všemi vědami a zkoumá to nejzákladnější a nejpodstatnější)
– celek: přetrvává i při změně akcidentů (viz kategorie)
- tvar: to, čím věc jest – umisťuje věc v řádu bytí
(eidos)
- látka: prvotní látka, pasivní prvek, beztvará
=> aktivní morfé tvaruje látku
– nauka o příčinách (Arist. určuje 4 příčiny bytí):
1. působící (arché) – to z čeho pochází jednotlivá jsoucna
– 1. počátek (změny/klidu)
2. látková – to, z čeho jsoucno vzniká (např. z kamene
socha)
3. formální – forma = vzor – pojmové uchopení podstaty
4. účelová (telos) – to, k čemu jsoucno směřuje
– energeia (energie; lat. actus) = síla působící k cíli
– dynamis (možnost; lat. potentia)= možnost existence
=> vnik = působení energie na potenci -> „aktualisace
potence“
- vrcholem aktualisace je entelecheia (en telos echein = dospět k cíli) – pořádající princip veškerenstva
- theologie:
- svět je souvislým řetězcem příčinně-účelově – – propojených věcí a událostí
- počátkem je 1.hybatel (= 1.příčina) – sám je nehybný, „nesložená substance“ (nelátková) = čistá duchová forma
Duše a etika
- duše je formou živého těla (energie těla)
- Arist. rozvíjí Plat. trichotomii lidské duše:
1. rostlinná složka (vyživovací, rostivá)
2. živočišná složka (smyslová)
3. rozumová složka – schopností je rozum (věčný
logos, přítomný v této složce)
- teoretický rozum – umožňuje pravé poznání (epistémé)
- praktický rozum – řídí vůli (je-li vůle v souladu s rozumem, stává se člověk blaženým)
- cílem lidského života je blaženost (eudaimonia) – člověk k ní dospívá působením rozumu, díky ctnostem
- nutností je zachovávat rozumnou míru (střed)
- rozumové ctnosti (v rámci teoretického rozumu) – jsou naučitelné díky rozumu
- mravní ctnosti (v rámci praktického rozumu) – jsou získávané díky zvykům, tradicím, zákonům obce
Politika
- Arist. koncept druhů státních zřízení je stejný jako u Platóna; upřednostňuje však demokracii (kde však bude mít většinu bohatá – aristokratická vrstva)
- demokratický ideál viděl Arist. ve zřízení předklasických obcí (oproti současným – v neustálém konfliktu)
Poetika
- teorie řečnictví
- teorie tragédie
- stanovuje pravidlo tří jednot – místa, času a děje; odmítá „deus ex machina“
- požaduje logickou jednotu děje (kausální propojenost)
- určuje fáze tragédie:
- exposice (uvedení do děje)
- kolise (děj se schyluje ke střetu)
- krise (vyvrcholení děje, střetu)
- peripetie (rozmělnění děje)
- katharse (vnitřní očištění, ztotožnění se s hrdinou)
HELÉNISMUS
Obecné
- období 4.-1.st.př.Kr
- pojmenování „helénismus“ až v 19.st.
- vzájemné ovlivňování 3 velkých říší
- Řecko (především Athény)
- Řím
- Alexandrie
- Řím ovládl ostatní mocensky
- Athény ovlivnily ostatní duchovně
- díky prolínání kultur dochází k prostupování nejrůznějších duchovních a náboženských proudůžádný směr ani výrazná postava nedominovaly – pluralita (možné srovnat s postmodernou)
- školy po velkých filosofech (viz níže)
- různá obrozená řecká a egyptská mysteria
- orientální učení
- hermetismus
- gnostické učení
- judaismus
- prvotní křesťanství
- toto období označované jako synkretismus (pochází z označení Kréťanů – „jednat jako Kréťan“ = jednat tajně, spiklenecky, spojovat se; tato charakteristika Kréťanů se vžila díky jejich tendenci při nájezdech na ostrov se stmelovat, v období míru byly znatelné aktivity různých etnických skupin, žijících na Krétě)
- v Alexandrii duchovním centrem alexandrijská knihovna (ve sbírkách byla zásadní duchovní díla) – koncentrace učenců
Významné překladatelské počiny
- 3.st.př.Kr. – v Alexandrii byl přeložen hebrejský kánon do řečtiny = Septuaginta /LXX/(pro potřebu většiny tamních Židů, kteří již neuměli hebrejsky)
- 1.st.př.Kr. překládá Cicero řecká filosofická díla do latiny (při tom vznikají latinské neologismy, proniknuvší do dnešních evropských jazyků, např. substance, predikát, kultura ad.)
Sókratovské školy
Megarská škola (Megara – město ležící poblíž Athén)
a) Eukleidés z Megar
– dialektik, matematik
– dílo Stoixeia (= prvky) – řešení matematických a
geometrických příkladů – Euklidova věta
- forma: axióm – definice – řešení – závěr/ověření
(forma řešení platná dodnes)
- spojil Sókratovo učení o nejvyšším Dobru s Parmenidovým konceptem neměnného bytí => celý svět je jedno neměnné bytí – absolutní Dobro
b) Eubulidés
– eristické úvahy (eris = spor) – tzv.“sofismata“ = chybné
myšlenkové pochody (např.:“Mám to, co jsem neztratil.
Neztratil jsem rohy. Mám tedy rohy“)
Elidsko-eretrijská škola
– dialektická kritika
a) Faidón z Élidy
b) Menedémos z Eritreie
Kyrénská škola
Aristoppos – svět je nám dostupný jen smyslovým vnímáním
- to je vždy subjektivní, nevypovídá o světě čistou pravdu
- dobro a zlo může člověk rozlišit podle libých a nelibých počitků
Kynická škola (kyón = pes)
a) Diogenés ze Sinópé
– svérázný způsob života (život v sudu, v psí boudě)
– požadoval nezávislost na smyslových počitcích, na lidech,
autoritách
- usiloval o autonomii – vnitřní soběstačnost
o apatii – lhostejnost k okolnímu dění
– odtud také původ a význam pojmu cynik
b) Antisthenés
– kritika společenského řádu
Platónovi pokračovatelé
Skeptikové (skepticismus)
Pyrrhon – naše poznání je vždy klamné, proti jakémukoli soudu můžeme postavit soud opačný
- proto bychom měli být k věcem lhostejní a nevyjadřovat se k nim
- skepse vede k lidské pasivitě
(ostatní Platónovi pokračovatelé a školy viz níže)
Epikureismus
- 3.st.př.Kr. – filosofická škola v Athénách
Epikúros ze Samu (341-270př-Kr.)
- vlastnil mnoho pozemků, na jednom z nich se scházel Epikúros se svými žáky a přáteli – tzv. Epikúrova zahrada
- cílem lidského života je blaženost, slast; té však nedosáhneme rozumem, ale smyslovým vnímáním; nejdůležitější jsou smysly
- aby člověk slasti dosáhl, musí se vyvarovat nepříjemným věcem, strastem, bolesti
- hedonismus = oddávání se slastem (hedoné = slast)
- Epikúrovo myšlenky jsou příbuzné s pojetím příjemných a nepříjemných prožitku v Kyrénské škole
- souvislost s atomistickým pojetím duše (materialistické chápání) – Epikúros obdivoval Démokrita
Stoicismus
Stoická filosofie se postupně vyvíjí v době osidlování nového území Alexandrem Makedonským, v době helénistické, tedy od 3.st.př.Kr.
Název stoicismus je odvozen od řeckého slova „stoa“, což znamená „sloupořadí“ nebo „brána“. První stoikové se totiž shromažďovali v místě nazvaném „Malovaná brána“ (řec. Stoa poikilé).
Stoická škola se obvykle dělí na 3 období.
- stará stoa
Nauka prvních stoických myslitelů obsahuje všechny dosavadní filosofické disciplíny, soustřeďuje se však na fyziku a etiku.
- Zénón z Kitia (336-264 př.Kr.)
- od mládí se zajímá o Sókratovo učení v podání Platóna a Xenofonta – v 22 letech přijíždí do Athén
- učitelem se mu stává kynický filosof Kratés, později Zénón navštěvuje platónskou akademii a seznamuje se s dosavadní filosofií
- jeho učení ovlivněno Hérakleitem, Platónem, Arostotelem, kyniky: přejímá Sókratovo myšlenky, s větším důrazem na fyziku a náboženský život
- z jeho spisů se dochovalo jen nepatrně zlomků, přesto je možné se domnívat, že Zénón kolem roku 300 př.Kr. shromažďuje kolem sebe žáky – společenství se zanedlouho mění v organisovanou filosofickou školu
- Kleanthés z Assu
- nástupce Zénóna ve vedení školy
- bývalý zápasník, v rámci studia filosofie samouk (proto nebyl ve škole oblíben)
- významný pro náboženský aspekt, který ve svých spisech prosazoval
- Chrýsippos (asi 280-205 př.Kr.)
- velký učenec; za jeho působení návrat pověsti kvalitní filosofické školy
- zabýval se logikou
- stoickou nauku uspořádal v jednotný filosofický systém (provedl kanonizaci stoické nauky)
- střední stoa
Významná stoická škola kolem roku 100 př.Kr. na ostrově Rhodos. Výuka probíhá podle Chrýsippova kánonu; škola pozbývá věhlasnosti.
Nejvýznamnějším myslitelem tohoto období je Poseidónios z Apameie
- nová stoa
Takto se nazývá období (1.-2.st.po Kr.), ve kterém přebírají římští filosofové stoickou filosofii.
- Seneca (4 př.Kr.-65 po Kr.)
- senátor, spisovatel, myslitel
- z díla: Listy Lucilliovi
- jeho tvorba se přibližuje k filosofické problematice
- v jeho učení se odráží pravděpodobně učení sv. apoštola Pavla (o almužnách pro žebráky, o pohřbení mrtvoly, o podání ruky poraženým apod.)
- vše je teplým dechem, vše je pneumatem
- duše je výronem nejvyššího ohně, proto stoupá k nebi, k nejvyššímu a nejčistšímu ohni
- Epiktétos (asi 55-135 po Kr.)
- propuštěný řecký otrok
- jeho přednášky zaznamenal písemně žák Arrianos, dodnes známé ve dvou spisech: Stromateis (Rukojeť), Rozpravy
- lidská blaženost je otázkou pouze lidské vůle
- ve svých přednáškách se soustředí na praktickou etiku – jednotlivé pokyny pro jednotlivé životní situace
- Epiktétos bývá řazen také mezi římské eklektiky
c) Marcus Aurelius (121-180 po Kr.)
- římský císař
- během své vlády útočí proti ranému křesťanství
- zástupce eklektické stoické etiky (jeho myšlenky nabývají významu až v renesanci
- nejvýznamnější dílo: Hovory k sobě (napsané řecky)
- člověk je spojením těla a duše, v duši ještě vládne duch (čistě duchovní princip člověka, který vychází z duchovna samotného božstva)
- pro své spojení stoicismu s platónským idealismem řazen také k římskému eklekticismu
Stoická nauka
- Fyzika
- celý svět je hmotný, tj. látkové povahy; je živý a v božské míře dokonalý
- vše je tělesné, ať už jako aktivní či pasivní
- aktivní stránka je aristotelskou formou (řec. morfé); její látkovou povahou jsou „lehčí“ živly – oheň a vzduch, oheň je pak základem bytí a ostatní živly jen jeho proměnami (srov. S Hérakleitovým učením)
- pasivní stránka odpovídá platónské i aristotelské látce; látkovou povahou jsou živly „těžší“ – voda, země
- aktivita je nazývána pneuma (=vanutí,vánek); jedná se o božský prvek ve světě, v lidských duších
- z „ohňového vanutí“ vše vychází a vše se do něj vrátí na konci světa (tato eschatologická vize byla přijata křesťany, nikoli naopak)
- základní vlastností jsoucna je pohyb; tím nejdůležitějším je vnitřní pohyb věcí – „napětí“ (řec. tonos)
- Logika
- principem poznání je pneuma, jež zakládá jednotnou kausalitu, tedy řád příčiny a důsledku – ten se nazývá Logos (= slovo, myšlenka, řád)
- název „logika“ přiřadili stoikové všechny dosavadní filosofické obory, které se zabývaly poznáním
- pneuma vytváří „logickou“ strukturu skutečnosti; nejmenší logickou jednotkou je soud (srov. s Arist. pojem-soud-úsudek)
- tedy myšlení se děje ve větách (soudy) a ne ve slovech (pojmy)
- předmětem racionálního (rozumového) poznání jsou pouze obecné pojmy (viz Aristotelés) – obecné pojmy jsou jen jména, tedy ve skutečnosti neexistují (tím je odmítnut platónský svět idejí; ve středověku se těmito názory bude vyznačovat významný směr „nominalismus“)
- Etika
- etické učení ovlivněno sókratovskou etikou
- šťastný život spočívá v areté (= zdatnost, ctnost) a zároveň v harmonii s přírodou (řec. fysis), která je božská
- nutností ke štěstí je shoda s rozumem, s řádem světa (logos); tuto shodu působí rozvaha a poznání
- nebezpečím pro člověka jsou „nerozumné pohyby duše“, tedy různé afekty a vášně; proti nim je potřeba uplatnit „apatii“
- rozumný a šťastný život je život osvobozený od vášní a tužeb, život svobodný
- tím, že stoicismus nabádal k asketické morálce a neuznával hmotné statky, připravoval tak nepřímo půdu pro křesťanství
Helénismus-prolínání světů (-1-2 n.l.)
–obnova starých mystérií + ostatní vlivy (viz.kapitola Helénismus výše)
– Aristotelova filsofie ustupuje do pozadí
– znovu se obnovuje pythagoreismus, platonismus
– prolínání nábož. a filosofie (židovská diaspora v Alexandrii)
1)střední platonici (hnutí, nikoli škola)
-vliv novopythagoreiců
-vliv stoické alegorické exegeze (stoici původně pro výklad Homéra)
-působí mimo Akadémii
-nevytváří žádnou nauku
-Řekové, helén. židé, první křesťané
-striktní filosofie (jakožto studijní materiál)je tvořena platónskou tradicí
-náboženství (láska k moudrosti)
-výklady vztahu náb.-fil. /mýtus-fil.
Plútarchos z Chairóneie (45-125 n.l.)
-velekněz Apollónova chrámu v Delfách, původně studoval v Akademii
-není ještě ovlivněn žid./křesť.
-zkoumání tématu: Apoll. chrám v Delfách
ideál kalokagathia (kalos = tělesně zdatný, agathos = duševně dobrý)
-všestránný myslitel- uchovává množství textů předsokratiků (hl.Hérakleita)
-kombinace Pl. fil. s Arist. etikou (nús-duch, rozum ovládá nerozumné složky duše => „praktická rozumnost“
-svět není věčný (z Pl.)
+ mystické prvky: hl. výklad „gnóthi seauton“:
-zasvěcenec se potkává s Apoll. a vyznává se ze své nedokonalosti, hříšnosti => Apoll. na možnost spásy odpovídá právě: „poznej sebe sama“
2 význam: 1) být pokorný
2) poznat svou velikost, neboť jen v Č. je božská podstata
2) Helénist. Židé
-Alexandrie
– 3.-1.st. př.Kr.-(Septuaginta, viz výše)
– Židé od stoiků přebírají alegorickou exegesi
1.st.př.Kr.: židovská náboženská literatura (řecky)–>
křesťany nějaké spisy převzaty a kanonisovány do SZ
obecně:
sofia -mezi Bohem a světem
-tvůrčí síla –> cesta k Bohu
lidská duše je nesmrtelná
Filón Alexandrijský (asi 15př.-50.n.l)
- první ryze nábož. orientovaný filosof
- hodnocení „tradice alegorických výkladů“-> aleg. výklad zákona a Proroků v souvislosti s řeckou fil.
- zajímavost: řecká fil. je odvozena od žid. (Mojžíš, Šalamoun dříve než Platón)
učení:
filosofie = poznání Boha (ještě před střed. plat.)
Bůh –nevýslovný,ryzí duch
–
– = teoretický život + extáze
Logos- prostřed- – –
ník mezi B. a Č – (možnost+úkol)
–
–
Člověk (podléhá smrti)
Bůh – mysl boží (plat. „kosmos noétos“ = poznatelný svět idejí)
ideje= myšlenky boží => myšlení / bytí = totéž
= duše světa + rozum světa
Logos-božské síly ve světě
-„prvorozený syn otce a věčné moudrosti“, syn boží
-byl proti vtělení
O stvoření světa
O gigantech
O nekonečnosti boží
3)Gnóse
-starší než křesťanství
-považuje se za původce křesť. nauky
= tajné učení (=> odsouzena jako herese)
–gnósis=(Pl.) vyšší typ poznání
-poznání člověka týkající se božství člověka
-příbuzné prvky se str. plat.
-Bůh není antropomorfní, člověk je „theomorfní“ ->nutnost očišťování, sebepoznání
4) Křesťanství a filosofie (jako taková neexistovala, pouze fůzné fil. proudy)
–NZ -2.pol. 1.st.
-ovlivněn gnosí
-vliv alex. filosofie (Filón)
viz. christolog. hymny v listech Pavla (50.,60. léta 1.st), Prolog Janova evangelia (90.léta 1.st.)
Křesť.
-mýtus se prolíná list. událostmi
-víra se týká poznání a lásky
Pavel z Tarsu
-> Skutky:dialog křesť. s řec filosofy
-používá stoické výrazy
-stoické pojetí božství (stvořitel světa)
Římanům: „poznání Boha rozumem“ (ve stř. ontologické důkazy)
-rozpor mezi křesť a řec. filosofy <- anastasis (z mrtvýchvstání)
-kolem 1./2. st. -> boj proti gnósi
5)Klémens Alex (asi 150-215)
– narozen v Athénách
-studium u více filosofů
-zasvěcen do několika mystérií
-v Alex. učitelem Pantanios
-hledal vtah mezi křesť.,vírou, gnósí
=> fil. + víra = 2 cesty ke gnósi
(fil. přivádí k Loyn Řeky, víra Židy + ostatní národy
-velmi sečtělý (množství citací)
Dílo: (trilogie)
Pobídka Řekům (Protreptikos)
->vybízející řeči-zve řeky ke křesťanství => analogie s řec. tradicemi. => Logos zve a vybízí
Paidagogos (1. křesť. etika)
- Logos vychovává lidi k filosifii a gnósi
- uměřený postoj (nedoporučuje celibát)
Strómateis
-citace ant. ????
(tkanivo? = text příběhů, citací, poznámek)
- Logos odhaluje Č. pravdu, odkrývá bytí
- metaforické příběhy
„pravdu nelze prostě napsat“
-pochopeno jako vyvolení Řeků
-> spojení víry, fil. gnóse => cesta k nejlepšímu pochopení křesťanství
- Klémenta můžeme řadit ještě ke střed. pl.
- v Alex. vedl křesť. školu + fil. školy
ovlivnil:
-Origena
- řecké křesť (Řehoř z Nyssy, Eusébeios z Kaisareie)
- C.G. Junga
6)Novoplatonismus
3.st. – krize řím. impéria
– rozrůstání křesť. obcí -> pevná círk. organisace
– snaha po vyhraněnosti (oproti předch. synkretismu)
=> X křesť. reakce řecké kultury
konflikt mezi a) nekřesť novoplatoniky (inteligence)
b) křesť. novoplatoniky
křesťanská větev: (Origenés, Řehoř z Nyssy, Pseudo-Dionýsios Areopagita) -> navazují na Klémenta Alex. (přijímají Filónovy alegorické exegese
nekřesťanská linie:
- Plótinos (203-270)
-studium v Alexandrii – stud. Platóna -> hl. důraz na mystickou inspiraci
-vypravil se s římskou armádou do Persie kvůli nauce perských mágů (mágové- asi původně kněžský kmen
– usiloval o založení města Platónopolis
– jeho dílo zachováno v redakci žáka Porfyria:
54 rozprav do 6 enneád (= desítek)
nauka: -> nauka o emanaci (=vyvažování bytí), již v alex. filosofii.
neurčenost -jsoucnost= „eplose existence“
tó hen -> vše má původ v „jednom“
–
–
–
nús -> rozumový duch
–
–
–
duše světa
–
–
–
vnímatelný svět, lidská duše ??????????
LÁTKA
- celostní aspekt „duše světa“ hýbat světem jako celkem koresponduje s lidskou duší a vnímání těla jako celku a souvisí také s arist. pojetím příčiny (směřuje ke spol. cíli).
- Plót. fil. ovlivní –křesťany (V,Z)-namísto emanace=bibl. stvoření
-arabskou fil. (hl. Avicennu)
-T. Akvinského (+ jiné scholastiky)
- Porfyrios (232-304)
- Plót. žákem
- redaktor, komentátor
- křesť. zaměřen
- soustřeďuje kolem sebe učence v Římě (gramatiky, matematiky)
z díla: životopisy –Plótinos
-Pýthagoras
+ komentáře
C) Iamblichos(zač. 4.st)
– Porf. žákem
– směřuje novopl. fil. k mystice, k myst. kultům
– základ syrské novopl. školy (leckdy laciné mystické kontexty)
– z Konstantinopole
d)Proklos (410-485)
- filosof, matematik
- znovu usiluje o jednotu vědy, filos. mystiky
- vrací fil. do plat. Akademie v Ath. (stává se cholarchou)
- zesložiťuje nauku Plótinovu
- podoba pevné nauky
komentáře: Plat., Arist.
nauka: z božské podstaty vyzařují bohové- ti řídí kausálně svět (nutnost)
návrat duše: nejv. síla je erós (láska), alétheia (pravda),pistis(víra):
– láska-ke kráse (láká, přitahuje)
– pravda-vede k božské moudrosti
– víra-je nad vším => zde končí poznání a nastupuje božské mlčení
PŘÍLOHA
1.
Obvyklé dělení Platónových spisů
(kromě spisu Obrana Sókrata a Listů se jedná o dialogy)
I. období (někdy uváděno jako „sókratovský etický idealismus“)
1) Lysis (o přátelství)
2) Charmidés (o rozumnosti/uměřenosti)
3) Lachés (o statečnosti)
4) Euthyfrón (o zbožnosti)
5) Ión (o básnictví a uměleckém poznání)
6) Hippiás Menší (o výchově k mravnosti)
7) Hippiás Větší (o krásnu)
8) Prótagorás (o výchově k ctnosti a mravnosti)
9) Euthydémos (o sofistice)
10) Obrana Sókrata (soudní proces se Sókratem, Sókratova obhajoba)
11) Kritón (o nutnosti poslouchat zákony)
12) Gorgiás (o rétorice-sofistice)
13) Menexenos (satira na pohřební řeči)
II. období (Platón vytváří svůj myšlenkový systém, někdy označovaný jako „filosofický idealismus“)
14) Faidón (o nesmrtelnosti duše)
15) Menón (o učení se, o rozpomínání)
16) Kratylos (o původu řeči)
17) Symposion (o pravé lásce)
18) Politeiá (tj. Ústava; o dokonalém státu; I.kniha řazena ještě do 1.období, II.-X. do
2.období)
19) Faidros (o lásce a kráse, o možnosti spojení pravé rétoriky s filosofií)
III.období (tzv. „pozdní“; nové zkoumání filosofické vize idejí)
20) Theaitétos (o pravdivém vědění)
21) Parmenidés (o problému vztahu, o ideách)
22) Filébos (o poměru slasti a dobra)
23) Sofistés (o zdánlivém vědění a dialektické metodě)
24) Politikos (o dokonalém státníkovi)
25) Timaios (o vzniku světa, o přírodě, o degeneraci tvorstva)
26) Kritiás (o Atlantidě; nedokončený)
27) Nomoi (tj. Zákony; převzaté názory z Ústavy)
+ několik zachovaných dopisů, tzv. Listy (za autentické pokládáme 6.,7. a 8.list)
Obvyklé dělení Aristotelových spisů
(do skupin zařadil Aristotelovy spisy Andronikos Rhodský v 1.st.př.Kr.)
I. Esoterické spisy – pro účely Lykea:
LOGICKÉ (ORGANON, tj. „nástroj“)
1) Kategorie
2) O vyjadřování
3) 1. analytiky
4) 2. analytiky
5) Topiky
6) Sofistické důkazy
PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ (FYSIKA)
1) Fysika
2) O vzniku a zániku
3) O nebi
4) Meteorologika
5) (O světě – spis prokazatelně od pozdějšího autora)
6) O duši
7) Malá pojednání o přírodě
8) O vnímání a vnímatelném
9) O paměti a vzpomínání
10) O spánku a bdění
11) O snech
12) O věštění ze snu
13) O dlouhověkosti a krátkověkosti
14) O mládí a stáří
15) O životě a smrti
16) (O dechu – spis zřejmě není autentický)
17) O zkoumání živočichů
18) O vzniku živočichů
19) O částech živočichů
20) O pohybu živočichů
21) (O chůzi živočichů – spis není autentický)
METAFYSIKA (spis o 14 knihách)
I.-IV.: logicko-ontologické spisy
V.: pojmosloví
VI.: problematika vědy obecně
VII.-X.: problematika podstaty (úsia)
XI.: shrnutí předchozího zkoumání
XII.: o podstatě vesmírného pohybu a o zdroji ve světě
XIII.,XIV.: (kritika platónských názorů a pythagorejství – zřejmě připojeny navíc)
ETICKÉ A SPOLEČENSKO-VĚDNÍ (ETIKA)
1) Etika Níkomachova
2) Etika Eudémova
3) Velká etika
4) Politika
5) (Athénská ústava – objeven až v 19.st.po Kr.)
SPISY O UMĚNÍ
1) Rétorika
2) Poetika (sem patřila zřejmě také ztracená kniha o komediích)
DALŠÍ SPISY (NEAUTENTICKÉ)
1) O hospodářství
2) Problémy
3) Mechanika
II. Exoterické spisy – určené pro účely laických posluchačů (spisy ztracené, dochované jen zmínky u jiných autorů):
1) O ideách
2) Protreptikos (tj. pobídka)
3) O urozenosti
4) O spravedlnosti
5) O modlitbě
6) O filosofii (velmi málo zlomků)
ARISTOTELOVY KATEGORIE
1) úsia (= podstata, jsoucnost; próté úsia = termíny označující jednotliviny,
deuteri úsia = termíny označující obecniny)
2) poson (= tak velké – kvantita)
3) poion (= takový a takový – kvalita)
4) pros ti (= k něčemu – vztah)
5) pú (= tam a tam – místo)
6) pote (= tehdy a tehdy – čas)
7) keisthai (= ležet tak a tak – poloha)
8) echein (= mít – vlastnictví)
9) poiein (= činit, působit – činnost)
10) paschein (= trpět, nechat na sebe působit – trpnost)
2-10: nahodivší se vlastnosti, vlastnosti nějaké podstaty (1), akcidenty (lat.)
2.
FILOSOFICKÉ DISCIPLÍNY
1) ONTOLOGIE (z řec. to on = jsoucno, ho logos = výklad)
Filosofická nauka, která se zaměřuje na zkoumání jsoucna a bytí. Termín ontologie se začíná používat v 17.st. a jako samostatná disciplína se formuje v 18.st.
2) METAFYSIKA (z řec. Tón meta ta Fysika)
Filosofická disciplína, jež zkoumá myšlení o základu jsoucna.
Když Andronikos Rhotský v 1.st.př.Kr. třídil a uspořádával Aristotelovy spisy, pojmenoval ten, který následoval po přídorovědných spisech Fysika, jednoduše Tón meta ta fysika (dnes zkráceně metafysika), tedy „po fysikách“. Tímto měl Rhotský na mysli pouze název určující místo mezi ostatními spisy. Pojem metafysika se tedy ujímá v celé následující filosofické tradici. Aristotelés však pojmenoval svou nauku jako „první filosofie“ (próté filosofia). Tato nauka v Aristotelově i pozdějším pojetí (tedy již jako oblast metafysiky) není pouze teorií věd. Kromě obecného bytí se zkoumá i bytí nejdokonalejší (Aristotelův „1. hybatel“), které však patří spíše do oblasti ontologie (či, podle Aristotela, do teologie).
3) NOETIKA (z řec. noein = myslet, uvažovat)
Nejčastější označení pro teorii poznání. Zdůrazňuje racionální stránku poznání. Zabývá se původem, předmětem, povahou i dalšími atributy lidského poznání. Jako filosofická disciplína se vyvíjí v 2.pol. 19.st.
4) GNOSEOLOGIE (z řec. gnósis = poznání)
Další pojem pro teorii poznání. Oblast, ve které myslitelé zkoumají možnost lidského poznání, jeho charakter, případně strukturu. Zdůrazňuje smyslovou stránku poznání.
5) EPISTEMOLOGIE (z řec. epistémé = rozumění, vědění)
Termín pro teorii poznání (viz gnoseologie, noetika), jenž se užívá především ve frankofonních zemích. Označuje také vědění, rozumový základ.
6) ETIKA (z řec. étos = zvyk, mrav)
Teorie lidského jednání a jeho norem. Předmětem etiky bývají hodnotící soudy, které se často věnují problematickému vymezení dobra a zla. Cílem této disciplíny je vytvořit a vymezit pravidla a normy lidského chování.
7) AXIOLOGIE (axia = hodnota)
Nauka o povaze hodnot a hodnotové struktuře. Axiologie zkoumá problematiku vzniku a fungování morálních, náboženských a dalších hodnot. Hodnotou se rozumí to, co je trvalé a orientuje (mělo by orientovat) lidský život.
3.
Slovníček filosofických pojmů
(1)
abstraktní – to, co je vzdáleno od názorné (konkrétní) skutečnosti, tedy i myšlenkový produkt; abstraktní je obecné a vztahuje se vždy na třídu konkrétních jevů.
agnosticismus – (z řec. agnoein = nevědět), popírající možnost poznání předmětů nedostupných zkušenosti (neempirických).
anamnése – (z řec. anamnésis = rozpomínání), akt, jímž si člověk vybavuje předměty vědomí. Tyto předměty obsáhlo vědomí v minulém čase.
apeiron – (z řec. a = záporka + peras = mez, hranice), neohraničené, bezmezné, nekonečné; navrhuje Anaximandros jako první látku zakládající veškerenstvo.
aporie – (z řec. a + poros = průchod, průduch), dosl. Neprůchodnost, přen. Obtíž, bezvýchodnost.
a priori – (lat. a priori = od dřívějšího), poznání před zkušeností, vychází z rozumové úvahy.
bytí – (řec. to einai, lat. esse), vlastnost jsoucna, to, skrze jsoucno jest jsoucnem
dialektika – (z řec. dialegein = vést rozhovor, rozebírat), filosofická metoda vyjasňování pojmů, hledání definic (prohlubuje Sókratés přesným vymezováním pojmů).
idea – (z řec. eidos/idea = podoba, pojem, způsob), věčné a neměnné jsoucno, jež (podle Platóna) poznáváme již před smyslovým vnímáním a během života se na ně musíme rozpomínat (anamnése).
indukce – (z lat. inductio = dokazuji uváděním podobných případů), metoda zobecnění; z jednotlivých případů, výroků vyvozen výrok obecný.
jsoucno – (řec. to on , lat. ens), všechno to, co jest, čemu náleží vlastnost bytí.
kosmogonie – ( řec. kosmú gonos), původ světa, zrození světa, vyjádřena v mýtických příbězích o vzniku světa.
kosmologie – (řec. kosmú logos), nauka o světě jako celku, o jeho zákonitostech.
mystika – (z řec. mysein = zavírat oči, přen. nahlížet vnitřním zrakem), pův. vše, co se týkalo mysterií, tajných rituálů; cílem prožitek vyššího, iracionálního jsoucna, božstva nebo Boha.
mýtus – (z řec. mythos = slovo, vyprávění, pohádka), slovesný útvar, jímž se představuje zásadní lidská zkušenost formou symbolů; není určen k rozumové analýze, ale jako předmět pro vlastní obrazotvornost a alegoričnost.
skepse – (z řec. skepsis = pozorování, uvažování), zpochybnění možnosti dosáhnout poznání; ve filosofii různé druhy skepse (universální, metodická, absolutní, ad.)